ZPĚTNÁ VAZBA aneb: Čarodějova učenka aneb děkuji za základní vzdělání

28.08.2017 13:37

Týden před zahájením školního roku zveřejňujeme povídku od rodiče - příznivce z jednoho okresního města v České republice. Může být zpětnou vazbou pro některé pedagogy i školské úředníky. Pokud budou chtít ..

První vlašťovka kampaně KonceTichýchRodičů - RevoluceNaZákladce. Ať se vám líbí :)

 

Čarodějova učenka aneb děkuji za základní vzdělání

 

Veškeré postavy a děje jsou fiktivní. Zvláště shoda s postavami a událostmi jakékoli ZŠ v Soběslavi je absolutně vyloučená.... (Moje dvě sestry do té fiktivní ZŠ ještě chodí a chtěly, abych tyto dvě věty napsala.)

V pátek 30.6.2017 jsem naposledy šla do školy, kde mi dle jejího názvu dali základní vzdělání. Trvalo to sedm let. Od září nastupuji na šestileté gymnázium. Samozřejmě mě přepadly nostalgické pocity a s květinou v ruce děkuji za první schod, který přede mě tato budova a lidé položili a já přes něj musela přejít. Když si vzpomenu na podobně velkolepý dojem, s nímž jsem šla do školy poprvé, musím se smát svým představám, které jsem o výuce měla. Vše začalo o Vánocích, pod stromeček jsem dostala aktovku, rodiče mě museli přemlouvat, abych ji sundala alespoň na noc, jakou jsem měla radost, že půjdu do školy. A pak to konečně přišlo - 1. září! První den mi připadal krásný jako musí připadat kuřátku, když se vyklube a usvítí na něj sluníčko.

Tak jak přibývaly kilogramy knížek, které jsem nosila na zádech a jejichž váha mě více a více drtila k zemi, tak postupem času tuhl úsměv toho prvodenního prvňáčka ve mně. Také bych chtěla vydržet sedět 4 hodiny v kuse s rukama za zády jako ty nejlepší holky ze třídy, které paní učitelka po zásluze chválila, ale prostě jsem to nedokázala, kroutila se, dokonce s nimi chtěla povídat, protože o včeličkách, o nichž zrovna šla řeč, jsem věděla hodně od dědy, ale to mě brzy přešlo. Paní učitelka uměla tak zařvat, že se mi zatmělo před očima a zprvu, když mě vyhodila za dveře, byla jsem tak roztřesená, že jsem měla strach, abych cestou neupadla a teprve za dveřmi si oddychla. Jak jsem seděla sama na té dlouhé chodbě, napadlo mě, že bych utekla, ale okna byla moc vysoko a všechny dveře zamčené. Pak nevím, jestli by mě doma pochválili, protože někdo říkal, že tohle je povinné a že tím projít musím. Jak jsem tak bloumala kolem zavřených dveří a četla II. A. , IV.B. A zároveň slyšela to hrobové ticho nebo naopak přísné hlasy, propadla jsem naprosté jistotě, že toto nezvládnu, že tak hloupé stvoření tady ještě neměli. Vzpomněla jsem si na film Hrabě Monte Christo, na který jsem koukala s tátou, a snila o tom, že se otevřou jedny z těch desítek dveří, vyvlečou mrtvého žáka v zašitém pytli - nebo do čeho je dávají, já ho schovám, vlezu si do pytle a oni mě vynesou ze školy ven a pak konečně budu moci utéct!  V tom se opravdu rozlétly dveře! Ale vyšla jen moje spolužačka Mája a řekla: máš jít zpátky do třídy... Paní učitelka mi oznámila, že příští hodinu budu psát trest. Večer jsem si pěkně zabulela do polštáře, aby to nikdo neviděl, jenže mamka to slyšela. Tak jsem jí vše řekla. Trochu mě uklidnila, že prý asi nebudu psát trest, ale test a asi ne jen já, ale všichni.

A opravdu! Byl z matematiky. Zdál se mi dokonce lehký. Úkol byl: seřaď čísla od nejmenšího po největší a proti nim čtyři volné řádky.  Chvíli mi zasvitla naděje, že třeba nejsem ten nejhloupější člověk, jakého tu kdy měli, zato další den! Všechny mé odpovědi byly přeškrtány a dole červeně svítila velká pětka. Vůbec jsem tomu nerozuměla a znovu procházela mé počty. Šla jsem za paní učitelkou, že jsou čísla srovnaná od nejmenší po největší správně, ale ta mi řekla: měla jsi seřadit první řádek čísel, pak druhý, třetí a nakonec čtvrtý! Ne všechny čtyři najednou. Pětka platí! Ale podle jakého zadání jsem to měla poznat? Test a trest už mi navždy budou splývat.

Jak přede mnou přistávaly další a další testy, hroutil se mi svět. Rodiče si asi mysleli, že když mají oba vysokou školu, že logicky budou mít chytré dítě. Aby se s opakem smířili rychleji, chtěli mé příšerné testy vidět. To ale nešlo, protože nosit testy domů je zakázané, nosíme jen známky. Testy zůstávají za hradbami pevnosti. Tatínek se rozčiloval, že škola prý s rodiči asi nepočítá a vydal se tam. Ale pan ředitel mu vysvětlil, že naopak škola takto podporuje setkávání s rodiči, protože ti musejí do té školy dojít, aby se něco o svých dětech dozvěděli. Mají to vykoumané, že! Tatínek řekl: máme 4 děti, asi vybereme dovolené, pořídíme chůvy a po každém testu bude následovat procesí do školy, pak ze školy a noc máme na to, abychom je aspoň něco naučili. A maminka zase říkala, že jsme jednodenní testové hvězdy a jinak umíme kulové a kdyby ten marast prý viděl Ámos, asi nějaký jejich kamarád se smutným osudem, obracel by se v hrobě. Údajně chtěl, aby si děti ve škole hrály. Upřímně - to si neumím představit. Už takhle všechny učitelky říkají, že nestíháme. Mrzelo mě, že rodiče neumí přijmout ten fakt, že z nejchytřejších nejsem.

Když jsem nabrala trochu rozumu, tak v pětce, rozhodla jsem se pro několik změn. Předně jsem si pořídila tašku na kolečkách a jak jsem ten balvan na zádech shodila, jako bych vyplula na hladinu, nadechla se a prozřela. Dalším probuzením či krokem o patro výš byly tři pětky za jednu hodinu vlastivědy, přičemž jsem nestihla pobrat důvod první a třetí, ale zato jsem si uvědmila novou zkušenost - je mi to šumák. Někdy v té době jsem viděla hororovou pohádku Čarodějův učeň. Temný pán pustého mlýna zatěžkával své učně, jimž vládl, zkouškami, dokázal se měnit v různorodé bytosti a ověřovat jejich schopnost vyhnout se střetu s ním. To je ONO!!! Tak i učitelé této ZŠ kladou léčky, dokonce určité typy písemek sami nazývají tzv. přepadovkami, my musíme ty léčky poznat, poučit se z nich. Skvělý vklad do života. Jako typický příklad mohu uvést lekci paní učitelky. Přírodovědu učila tak, že látku v knize četl jeden žák, další odstavec jiný a tak dále. Ostatní měli poslouchat, protože příští hodinu se psal test. Jenže tak jednoduché to nebylo a šlo o to nenechat se napálit a pochopit dvojí poučení: 1) Bylo jasné, že lámané čtení jednotlivých žáků nikdo nepobere a kdo chce uspět, nesmí se nechat zmást a musí se to naučit někdy "doopravdy", 2) Učitelka je mistr v zacházení s časem. Dislektický spolužák louská text a paní učitelka opravuje sešity z jiné hodiny, takže až zazvoní, bude mít jednak odučeno, jednak opraveno. I táta říká – nauč se vážit si času. Konečně to vidíme v praxi.

Další zašifrovaný úkol na nás číhal na místě, kde jsme to čekali nejméně. Ve školní jídelně. Šlo o to všimnout si, že dětská porce rizota je prostě rýže, zatímco učitelská rizota jsou plná sýra, masa, zeleniny. Jakási brigádnice prozradila, že existují zvlášť porce pro děti a jiné pro učitele, protože učitel pozná, že rýže není rizoto, ale dítě ne. Když jakási kontrola vtrhla do jídelny a našla ve skříních kuchařek všechny ty eidamy, mouky, salámy, které měly skončit v našich bříškách, ale končily v opravdu tučných bachorech kuchařek a jejich rodin, ptala se: když už to nedáváte dětem, proč to rvete do těch skříní? A jedna bezelstně odpověděla: nám už se to domů nevejde. Na jednu stranu jsme se svou všímavostí neobstáli a měsíce či roky žvýkali zbytky. Dobře nám tak! Ale na druhé - jak se říká, hleď si svého talíře, není slušné koukat do jiného. Nejsme na tom s vychováním tak špatně. Děkuji za další poučení do života – i v rámci slušnosti měj otevřené oči (a dietu máš k dobru).

Jakýmsi vrcholem byla příprava na přijímací zkoušky na střední školu. Stala jsem se časem zkušenou žákyní, pochopila rytmus testů, vypozorovala, kdy hrozí střet, kdy přituhne, kdy dají pokoj, známky jsem na druhém stupni měla dobré, vždy vyznamenání a tak říkám, koho jiného by měli brát? Jenže máma přinesla nějakou divnou knížku Cermat – přijímačky a já zjistila, ža umím opravdu úplné kulové, že neumím myslet, improvizovat, ani se učit, zkrátka nic. A zase to byla má naivita. Vůbec jsem nepochopila, jaká hra se hraje. Měla jsem prostě zaječí úmysly a chtěla základní školu opustit. Podobně i učni v té pohádce Čarodějův učeň chtěli z temného mlýna utéct, ale čaroděj je vždy vrátil zpět a potrestal. Až rodiče mi otevřeli oči ráznou větou: tyhle jedničky a dvojky si strč za klobouk, teď se budeme připravovat doma, ve škole tě nic nenaučí, jejich zájem rozhodně není, aby tahouni utekli po páté či sedmé třídě na střední školu, přesně naopak, chtějí vás mít nejlépe do devítky a podle toho jednají. A začala přetahovaná. Do oběda školní testy, od oběda do večera nový svět – Cermat. Na jedné straně lana byli střídající se rodiče (máma matika, táta čeština), na druhé Čaroděj ZŠ s kvanty testů, uprostřed zničená, roztrhaná já. V noci mi hlavou proplouvaly vzorečky obsahů, objemů, do toho otázky dějepisného testu: přiřaď události ke správnému datu – 17.11.1939, 17.11.1989, 21.8.1968, Pražské jaro – ráno volám rychle tátovi: Pražské jaro patří k 1968? já myslela, že je to něco s klasickou hudbou??? A on jen nevrle: udělej, co chtějí, nauč se zpaměti datum + událost, večer ti dodám souvislosti, ten krásný příběh o naději. Čaroděj ZŠ měl sílu opravdu velkou. Přemohla jsem ho až na odvolání! Útěk z pevnosti se podařil!!!

Holky, co zůstávají do devítky, říkaly, že má přijít nový učitel, který učí dohromady hudebku a angličtinu. Prý hraje na kytaru Beatles, skrze texty učí tu ájinu a neuznává přepadovky, protože jsou nedůstojné pro jednu i druhou stranu a razí heslo – zkoušet se má vědomost, takže musí být jasné co, kdy, z čeho.... Táta tomu nevěří. Kdyby prý takový učitel existoval, v Čechách by ho přibili na kříž!!!